Už jsem vám vyprávěl, jak se děda Smedry objevil u mě doma a řekl: „Alcatrazi, pojď, musíš jít se mnou zachránit svět!", pamatujete? (Ano, přesně tak se to stalo. Přece jste četli první dva díly mých pamětí - nebo snad ne?) No, a tohle je díl, kde se dozvíte, jak jsem ve skutečnosti nekonečně úžasný a skvělý! Konečně jsem se dostal do Svobodných království - mimo území ovládané ďábelskými knihovníky. (Tam žijete nejspíš vy, chudáci.) Lidé tu bydlí v zámcích a k přepravě jim slouží draci. A prasata - ehm, skleněná prasata. Do kterých nastupujete jejich zadkem. (Jo, to už tak cool nezní.) Ale taky je tu obří skleněná muchomůrka, kde sídlí rytíři. Nejlepší ale je, že mě tu všichni zbožňují! Jsem tady totiž tak trochu celebrita. (Ale žádný strach, sláva mi vůbec nestoupla do hlavy.) No, kromě mě ale do Nalhally dorazilo i pár knihovnických hlavounů, prý aby dojednali mírovou dohodu - ani na vteřinu jsem jim na to neskočil. Snad se mi podaří Královský koncil přesvědčit, aby tu příšernou smlouvu nepodepisovali. A kromě toho musím taky pomoct Bastille, kterou chtějí vykopnout z řádu jen proto, že jsem jí rozbil meč (ups!). Ale já rytířům z Krystálie vysvětlím, jak to bylo. Možná bych jim taky mohl něco rozbít, víte jak, na ukázku, aby viděli, jaké to je. (Ehm, jak se znám, na to rozbíjení stejně nejspíš dojde…)