Autonomie náboženských společenství představuje dílčí složku svobody náboženského vyznání, kterou lze považovat za jeden z konstitutivních prvků demokratického právního státu a našeho civilizačního okruhu. Cílem publikace je otevřít v české právní vědě o tomto tématu debatu – a nabídnout k ní impulsy, jež alespoň v jednotlivostech přesáhnou dosavadní stav poznání, jak je prezentován v tuzemské konfesionalistice. Poslední monografie věnovaná autonomii náboženských společenství byla totiž v českém jazyce publikována před více než sto lety – ve zcela jiné společenské situaci. Kniha je uspořádána tak, aby si v ní něco svého našli čtenáři různých preferencí. Příznivci právní filozofie a teorie mohou věnovat pozornost a kritiku úvodním kapitolám, konfesionalisty a konstitucionalisty zaujmou více kapitoly III. až VI., komercionalisté a civilisté by mohli snad nalézt tematické zalíbení v kapitole VII. Poslední kapitola zasazuje pojednávané téma do společenského kontextu. Autonomie církví není privilegiem pro specifické instituce, ale nezbytnou podmínkou svobodného rámce výkonu náboženství. Má-li být tato kniha obhajobou něčeho, pak svobody. Svobody jedince uspořádat si svůj život v souladu se svým pevným přesvědčením. Svobody církve být církví.