Každý, kdo se chce systematicky věnovat dílu Gillesa Deleuze, se musí vypořádat se skutečností, že kontinuita jeho myšlení je nabourána mnohými zlomy, z nichž tím největším je úzká spolupráce s Félixem Guattarim a neodlišitelnost obou autorů v textech, které společně píší. Přesto se nejedná o úkol, který by byl nemožný, a Deleuze sám na mnoha místech podává návod, jakým způsobem se jej lze zhostit, jak psát o autorovi, který nám neustále uniká a nikdy není pouze jeden. Petr Prášek ve svém úvodu do Deleuzovy filosofie sleduje logiku myšlení, která se vine celým jeho dílem, a pomáhá nám obstát při setkání s jeho texty. Představuje jej jako nového antropologa, pro kterého je člověk pouhou součástí šíleného dění světa – Deleuzův člověk se stává nelidským, zatímco svět utváří jeho tvář, v níž se zračí šílenství coby hranice lidskosti. Spolu s Deleuzem nás vybízí, abychom se vydali na svou vlastní cestu tvoření a dokázali být hodni toho, co se nám přihází.