Marcuse ve své slavné knize z roku 1964 podrobuje kritice kapitalismus, ale zároveň odmítá socialistické režimy v tehdejší východní Evropě. Moderní industriální společnost se podle autora sice zaštiťuje racionalistou, ale ve skutečnosti je silně iracionální. Úspěšně ovládla přírodu, ale i jejího tvůrce – člověka. Je totalitní, protože lidem prostřednictvím techniky nediktuje pouze potřeby společenské, ale i jejich individuální přání a činí si na ně nárok také v jejich volném čase. Svoboda (např. svobodná volba ve výběru zboží a služeb) se stává nástrojem ovládání. Rozvinutá industriální společnost je podle autora daleko ideologičtější než její předchůdkyně, protože ideologie se přesunula do samotného výrobního procesu, lidé začínají být produkty, reklama se stává žádaným životním stylem. Kapitalisté přejímají roli byrokratů, dělnická třída je integrovaná do nesvobodné společnosti. Pojmy jsou redukovány na souhrn operací a operacionalistické hypotézy se neustálým opakováním v masových médiích mění na definice. Nerozumné se rovná neoperacionalizovatelné. Vzniká jednorozměrné chování a myšlení. Cestou ven je návrat k dvojrozměrnosti – rozpornosti, která je nutně obsažena ve filozofickém myšlení. To se musí stát negativním v tom smyslu, že upozorňuje na to, co není bezprostředně přítomno, a zpochybnit společnost i sebe samé. Touto cestou může dojít k osvobození individuality a původcem změny se mohou stát zejména menšiny, outsideři a radikální intelektuálové.