V historiografii výtvarného umění je již delší dobu pociťována nutnost přehodnocení zjednodušujícího vývojového schématu moderního umění. V mnoha publikacích se stále opakují výkladové stereotypy a jednostranný důraz na projevy modernistické avantgardy – vysoce jsou například ceněna a vynášena „rebelská“ díla zpochybňující západní uměleckou tradici a řemeslnou dovednost, jež umělci často vytvořili v mladých letech. Naopak jejich pozdější „zralé“ objevy a zkušenosti bývají většinou opomíjeny či bagatelizovány. Tato tendence je tak silná a všeprostupující, že bude třeba – jak to pregnantně vyjádřil francouzský historik umění Jean Clair – dějiny umění dvacátého století znovu napsat. Kniha Jiná modernita je dílčím příspěvkem k této diskusi. Na příkladu čtyř vyhraněných malířských solitérů se snaží ukázat, že skutečně hodnotná umělecká díla 20. století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale naopak tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních avantgardních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté tradici u svých velkých předchůdců. Jak autor dokládá, tito umělci vytvářeli ve svých zralých dílech skutečně jakousi „jinou modernitu“, modernitu paralelní a odlišnou od té, kterou známe z oficiálních dějin umění 20. století. Modernitu ukotvenou v umělecké tradici, ve viditelném světě a v přirozené radosti z krásy a vizuálních prožitků, tedy v kvalitách, na které moderní umění často programově rezignovalo.