Ve dvacátých letech se s humoristickými kresbami Huga Boettingera podepisovanými pseudonymem Dr. Desiderius často setkávali čtenáři Lidových novin, Prager Presse, Světozoru a řady dalších periodik. Kresby byly také vydány v několika albech. Jeho výstavy v Praze i v menších městech budily pravidelně velký zájem publika i tisku a jeho veselá dílka se na výstavách také velmi rychle prodávala. Roku 1923 při příležitosti Boettingerovy výstavy v Topičově salonu v Praze, na niž se doslova stály fronty, konstatoval kritik Václav Nebeský, že „není snad této chvíle druhého českého malíře, který těšil by se větší oblibě v kruzích nejširších, nad karikaturistu Hugo Boettingera“. Žádný z teoretiků umění, kteří se osobou Huga Boettingera zabývali, se nemohl nepodivit nad tím, jak se může v jedné osobě skrývat pohotový kreslíř, který bystře glosuje a ironizuje veškeré dění kolem sebe, a zároveň malíř poněkud zpátečnických idylických krajin zaplněných snícími dívkami. Boettinger měl totiž v té době již za sebou také dvacet let malířské kariéry. Patřil k secesní generaci a v prvním desetiletí 20. století se jevil jako slibný talent, aktivně se účastnil výstav doma i v zahraničí a kritikou byl dobře hodnocen. Proměny, kterými prošlo umění v následujících letech, Boettinger sledoval skepticky a s nepochopením. Většinou se moderní umělecké směry stávaly jen předmětem vtipu některé z jeho veselých kreseb. Po roce 1918 se jeho původně soukromá záliba v komických portrétech známých, pozorovací talent a vrozené vtipálkovství spojily v novinových a časopiseckých kresbách, v nichž našel nové pole působnosti. Jimi se proslavil jako humoristický kreslíř Dr. Desiderius. Pro české výtvarné umění má význam jako jeden z prvních profesionálních novinových kreslířů, který dokázal velmi živě zachytit portréty osobností utvářejících politické a kulturní dějiny Československa od jeho založení a zároveň prostřednictvím kreslených vtipů komentovat aktuální společenské dění.