Kniha vycházející z dizertační práce zkoumá dějiny umění z neobvyklé perspektivy: stručně představuje nový příběh dějin umění, který postupně vznikal péčí českých historiček a historiků umění po roce 1989, text se však zaměřuje především na jednotlivé prostředky konstruování nového uměleckohistorického kánonu. Ačkoli tento termín dlouho nepatřil v oborových debatách k nejfrekventovanějším, představuje klíčový prostředek komunikace s veřejností. Kniha zkoumá celkem tři relevantní oblasti. Nejprve stálé expozice, které v průběhu devadesátých let otevírala česká, moravská a slezská muzea výtvarného umění, dále koncepty, jež měla k porozumění nově překládanému narativu dějin umění veřejnost, a konečně otázku, jak bylo poválečné české umění zpracováno v učivu základní školy, zejména v dějepisu a ve výtvarné výchově.