Významný norský historik a teoretik architektury, známý u nás především do češtiny přeloženou knihou Genius loci, analyzuje v tomto díle základní rysy charakteristické pro moderní architekturu vůbec a její vývojové fáze od premoderních počátků koncem 19. století do postmodernismu a nových trendů na počátku 21. století. Vychází z rozboru základních vlastností „nového světa“ a postavení člověka v něm jako vstupního a trvalého činitele. Popisuje specifické prostředky, jimiž architektura nové vnímání světa zprostředkuje (volný půdorys, otevřená forma) a použití těchto prostředků v hlavních oblastech architektonické tvorby (bydlení - obytný dům; občanské instituce - veřejné budovy; město). Zvláštní pozornost věnuje problematice významu v architektuře a jejímu průmětu do různých dílčích a časových principů (regionalismus, monumentalita, architektura místa). Při zpracování tématu uplatňuje autor fenomenologický přístup; i tomu lze děkovat, že nejde o suchou učebnicovou četbu, nýbrž text, v němž odborná látka je podána způsobem odrážejícím hloubku autorova „prožívání architektury“ a morální východiska jeho pohledu a názorů.