Role soudů je nejen v českém prostředí často předmětem mimořádně ostrých debat. Za svá rozhodnutí jsou celé soudy či jednotliví soudci někdy haněni, jindy zase nekriticky vyzdvihováni. Odborná i populární debata tak často připomíná popisné sumáře judikatury, ať už s kladným, či záporným znaménkem. Tato kniha se sumáři judikatury snaží vyhnout, a představuje úplnější pohled na roli soudů ve třech co možná nejvíce rozdílných demokratických zemích: Spojených státech, Izraeli a České republice. Tímto pohledem nestojí soudci izolovaně od společnosti, ale jsou nevyhnutelně její součástí. Momentální moc soudů tak souvisí nejvýrazněji s mírou rozštěpenosti stranického systému dané země. Při existenci jasného většinového konsenzu moc soudů klesá, s rozštěpující se politikou naopak roste. Vedle řešení dílčích empirických otázek kniha usiluje o popis širšího myšlenkového rámce. Podle něj jsou lidé při řešení ústavních otázek omezeni lidskou představivostí, stejně jako u ostatních lidských aktivit. Omezená lidská představivost přitom může způsobovat jinak neodůvodněný dojem dosažení nejlepšího z možných ústavních systémů. Takový systém pak může být bráněn jeho příznivci za každou cenu i za cenu omezení demokracie. Kniha se tedy snaží varovat před takovým omezením, ať už ve jménu ochrany určitých svobod, či boje proti chudině.