Kniha Sto básní představuje zlatou éru japonské poezie, jak ji v době Heian pěstovala aristokracie u císařského dvora v Kjótu. Jejím jádrem je kompletní překlad sbírky Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu), kterou z tisíců veršů zařazených do tzv. Císařských antologií vybral a uspořádal slavný básník a literární teoretik Fudžiwara no Teika kolem r. 1236. Tato dodnes nejznámější sbírka klasické poezie je perlou na šňůře skvostných literárních děl starého Japonska. Do historického, literárního i výtvarného kontextu sbírky Sto básní zavede čtenáře obsáhlý úvod, zatímco doslov se soustředí na staré japonské poetiky a vysvětlení básnické dikce, figur a estetiky pětiverší waka (zvaných též tanka). Dalších sto deset přeložených básní ilustruje slohový vývoj této formy, její tematické a metaforické bohatství a jazykové zvláštnosti staré japonské poezie. Sto básní přeložila japanistka Helena Honcoopová, která též napsala komentáře a doprovodnou studii, a vybrala ilustrace, sto čtyřicet převážně barevných dřevořezů a maleb z 13.-20. stol. (Šunšó, Gakutei, Kunisada, Hokusai, Hirošige ad.). Čekám na ráno, které se nechce objevit stejně jako ty. V noci mne přišel navštívit jen ledový průvan z tmy. Cesta lásky nezná směr ani cíl. Jako by lodník v úžině Jura vesla utopil a unášel ho oceán.