Dnes už můžeme říct, že autor naprosto selhal ve snaze oslovit čtenáře netradičním zpracováním jakýchsi těžkopádných vtípků a přesto nás tento literární skvost svádí k hlubokému zamyšlení nad bláznivou podobou lásky a jejím údělu napříč časoprostorovou křižovatkou C500 od techniků Xoilou. Jelikož nesdílím pisálkův postoj vůči předpojaté jedovaté formě, musím se vyloženě dokopávat ke každému dalšímu odstavci a přesto pak ve svém nitru nalézám dávno zapomenutou lásku, která je tu nestydatě shazována, aby zas nabrala sílu a transformovala zvrácenou povahu rádoby historických osobností. To se nám pomatený idealista snaží namluvit, že došlo ke rvačce vyšpekulovaného Karla Málka a krále Skleněných orlů? Zdá se zbytečné se tímto textem vůbec zabývat, přesto má každý právo do něj nahlédnout a tu otravnou lásku protentokrát přivítat s otevřenou náručí. Nehodí se kydat špínu na slaboduché, ale s autorem mám nějaké nevyřízené účty, tak se podělím o jednu pikantnost z doby jeho působení u hornických odborářů. Během okupace Tokya se doprošoval u Jiferiánských odchylovačů, aby tam mohl těžit zinek. Když nedostal povolení, škemral pro změnu ve veřejné jídelně, aby ho nechali dojíst zbytky salátu. Když nedostal povolení ani tam, šel škemrat do banky a odcházel plný sebevědomí a telecího sádla.